MONTENEGRO   ***   ČERNÁ  HORA

...... ranní mlhy nad českou zemí bývají chladné.

Ale to samozřejmě neplatí pro dnešní ráno, neboť to nezkazí žádné pošmourné počasí.
Jak by také mohlo - odjíždím na cesty. a ne na ledajaké. Zasloužená dovolená si žádá své. Někdo zvolí klasickou cestu autem, autobusem, odvážnější letadlem. Né, že já se letadlem bojím, já se nebojím ničeho, ale pro letošní dovču jsem si zvolila jako dopravu - VLAK !!!

No, teď si říkáte patrně - "to já bych nejela, to je náročné na čas...... a nebezpečné" . a v práci jsem zase slyšela od kolegů že jsem blázen-dobrodruh, a že mě tam zaručeně někdo na záchodku znásilní...." (nic jiného bych si nepřála).

Nedbám na nějaké podobné "kecy". Vlak vážení, to je kouzlo, romantika a všechno možné ostatní. Tak tedy vstávám a jdu do toho. Je právě čtvrt na pět ráno¨, a já se vydávám s bagáží na úvalské nádraží. Osobní vlak odjíždí přesně krátce po půl páté.Cesta do Kolína dopadla v klidu, až na pár zmožených mladíků, vracející se odněkud z diskotéky a hádajících se po cestě, zdali mám "kozy dvojky nebo trojky" . Tak to mě jen potěšilo.

Kolínské nádraží se už topilo do ranního sluníčka a mezinárodní rychlík EC 71/131 přijíždí přesně v 5.41 - na chlup ! K tomuto vlaku bývá vždy v sezóně připojen dvakrát týdně (úterý,sobota) lehátkový vůz PRAHA - BAR . Využila jsem této výhody a doporučuji to každému, kdo jede takovou štreku poprvé. Nebudete nikde přestupovat, a i já chtěla přijet k moři odpočatá. Na zpáteční cestě jsem si přestupování a čekání na spoje užila až.až. Nastupuji tedy do vlaku, a hned u dveří mě srbsky "Dobr dan" vítá usměvavý a jak bota černý lůžkový průvodčí. "Dobro došli, mámo všetko, píva,káva .......", okamžitě nabízí svůj proviant. Vcházím do svého kupé, které se stává na dalších 29 hodin mým pokojíčkem. (plánovaná čas cesty - 26 hodin).

Vlak se rozjíždí, a já vytahuji výborně vychlazenou plechovkovou Plzeň a ráno usmažený řízek - jako správná turistka. Krajina ubíhála společně s městy a já trochu zavzpomínala. Kolikrát jsem tudy jela. Jako malá na výlety s dědou, jako starší na vojnu se spolubojovníky, a teď jedu k moři, u kterého jsem nebyla díky svým peripetiím více jak 8 let. Tak to jsem si zase splnila sen - a ten teprve začíná. Fakt si to chci užít - a taky si to užiji - na plný pecky, to mi věřte. Dva týdny u moře - supeeeeeer. ......Pardubice, Choceň, Česká Třebová, a jsme v Brně. Lidé ve stanicích postupně přistupují, vagon se plní, jen moje kupé je prázdné. Jdu si zapálit cigáro na chodbičku a kupuji si za 1,5 Eura českého Prémium Kozlíčka. A kávičku za Euro .
A vlak jede dál. Břeclav, Kůty ... Bratislava. Tak konečně někdo přistupuje. Dvě sympatické ženské s dětmi.
Tak to bude sranda. Ony tak okolo 35 a děcka tak 13,14 let. Jedou také do Sutomore, předposlední stanice před Barem. No a jako pravé Slovenky vytáhly hned flašku slivovice a pozvaly mě na panáka. Tak to nikdy neodmítnu. Ta slovenská pohostinnost. Ani jsem pomalu nezaregistrovala průjezd přes hraniční města Šturovo - Szob. Tady už vlak jede stále podle Dunaje přes město Vác až do Budapešti. Náš vlak konči ve stanici Budapest Kelleti pu.

Vlak možná, ale ne náš vůz. A teď už to začíná být zajímavé. Vagon prostě odpojí a tak s ním asi tak přes půl hodiny šibují po kolejích sem a tam, aby ho nakonec připojili na začátek rychlíku  AVALA, který přijel z Vídně, a dále pokračující s námi směr Srbsko. Dunaj zmizel, a místo něj nastoupily nekonečné lány kukuřice, slunečnic a jiných polních plodin. Maďarský venkov jako malovaný, nízké vesnické domečky s políčky dělící náš pohled z vlaku. Je něco kolem půl páté a opouštíme Evropskou unii posledním maďarským městem Kelébia. Teď´ nastává to, co jsme znali tak běžně z našich poměrů dávno minulých. Pasová a celní kontrola. Přijíždíme do prvního srbského města - Subotica.

Do vlaku nastupuje dosti komisní Srbská hraniční policie a provádí pasovou kontrolu. Naštěstí pro každého z vagónu v pohodě. Źádnej "pašunk" se nenašel a smažené kuřecí řízky mi také nesebrali, neboť jsem již všechny snědla. Uběhla hodina, kontrola dávno skončila a vlak pořád stojí ve stanici. Tak jsem začala pátrat co se děje. No a vzápětí jsem to zjistila. Venku o něčem vehementně vedli rozhovor maďarští a srbští železničáři, obklopeni celou vlakovou četou a místními "koloťuky" s kladívky na dlouhých násadách. Náš opálený lůžkový průvodčí u toho nesměl samozřejmě chybět. Maďarština se mísila s jihoslovanským jazykem, a bylo tomu všemu "kulový" rozumět. Tak asi za drahnou dobu jsem vydedukovala, že bude asi něco v nepořádku s brzdami u jednoho z vagónů. Naštěstí ne našeho. Vlak se tedy znovu rozpojoval a nás odtáhly někam do pole, aby nás připojili na úplně jiný rychlík, neboť AVALA již mezitím odjela směr Bělehrad. Ale přes něj přeci jedem také, ne ?

Tak vážení, do této chvíle to bylo tak nějak nalajnované a jasné. Teď už to ale chtělo jen pochopit. Tak až pojedete, ať z toho nejste vykulení hned na začátku. Já Vám to při zpáteční cestě vysvětlím. pochopíte to také. Ono rychlíků a osobních vlaků po jejich železnici (záměrně píšu jednotné číslo) zas tak moc nejezdí. A nějaké zpoždění? Chápejte - je to Balkán. Takže u nás to zpoždění dělá prozatím dvě hodiny. Prozatím.....

 

 

Osádce našeho kupé a mě samotné to ale nevadí. Položila jsem kufr přes sedadla a všichni (až na mladého pána) jsme začali "mastit Žoklíčka" . S babama jsem hrála o panáka za prohru, tak se nedivte, že byla za chvíli flaška téměř prázdná, a já pomalu jak dělo. Jen trochu, samozřejmě. Pořád se k naší hře přidával jeden spolucestující, a když ne hrou, tak alespoň pořádným kibicováním do karet. Tak dostal taky panáka a byl klid. Venku se začalo smrákat a do města Novi Sad jsme "ulazili" již za tmy. A tam se přišlo na další malér.... 

Nějaká děcka si v noci "hrála" u trati asi na to, kdo dokáže přehodit vlak kameny a bohužel jeden z nich musel zaručeně prohrát. Okno sousedního vagónu dostalo plný zásah a nějakou pani to prý zranilo v obličeji. Já to osobně neviděla a jí také ne, tak nevím , jestli to nebylo zveličené, znáte to. A také jsme pořád hrály ty karty. Zahlédla jsem jen, jak z perónu odjíždí sanitka. A pak se kolem toho motala policie a nějací v civilu, patrně kriminálka, protože si to vše fotili. Když jsem si to chtěla vyfotit já, tak už byl vagón odpojena odtažen. Tedy paparazzi ze mě asi nebude, to by chtělo více pružnosti a navíc drzosti si to tam fotit. Takže dalších více jak dvě hodiny zpoždění. Je hodina před půlnocí, jdeme spát, už máme "podestláno". Po slivovičce to nebude tak velký problém. Jen co jsem si lehla, tak jsem "zadusila jak chlap".

Průjezd přes Novi Beograd jsem zaspala. Později jsem se dozvěděla, že vlaky , které nekončí v Beogradě a pokračují dál, toto město jen jaksi "líznou" . Tak si to pamatujte. Novi Beograd - zásadně nevystupujte, je to pěkná periférie města. ale já spala a spala a asi se mi něco pěkného zdálo. Patrně o švestkách.....

"Dobra dan, granična kontrola Crno Gora" . Bušení na naše a sousední dveře. Kouknu na hodiny svého mobilu, něco málo před šestou. Projíždíme poslední sbskou stanicí Priepolje a vjíždíme do Černé Hory. Nádraží Bielo Polje, všude takový líný šrumec. I kontrola byla taková líná. Přišel usměvavý pohraničník , a zvědavě si nás prohlížel. Já ještě rozespalá, rozcuchaná, jsem mu podávala svůj pas. Koukal do něj, pak na mě. Asi mu bylo divné, že jsem teď blond a v pase mám černé vlasy. Źe by malér ? Ne, on se zaměřoval spíše na mé jméno - Jaroslava , neboť si ho několikrát potichu opakoval a pak si ho začal dokonce prozpěvovat. Něco jako Jarka, Jarka, Jaruščenka. Pak mi "bouchnul" do pasu velké razítko, až to pořádně mlasklo a ze slovy " ....ovako prijátno u moru holka moja Jarka Jarka....", nebo tak nějak to říkal a s úsměvem mi vrátil pas. Docela dobrý start do nového dne, že ? A také mě nebolela hlava, což na náladě ještě přidalo. A jak jinak nastartovat den ? Ještě kávičku za 1 Euro do kupé, a jedeme dále.

Ještě samozřejmě vyměnit lokomotivu a hurá do hor.

Pokud pojedete touto krajinou ve dne, neodtrhnete se od okna. je to opravdu paráda. Myslím si, ne jsem přesvědčená, že tento úsek do Baru je nejkrásnější v celé Evropě.

Tento most je vážení opravdu lahůdka. Nejvyšší naměřená hloubka 190 metrů řadí tento unikát s názvem VELIKI MOST NA MALOJ RIJECI k nejvyšším železničním mostům v Evropě. Koluje prý legenda, že vlak přes něj musí přejet s maximální rychlostí, aby se na něm rozložila váha. Pokud se na něm vlak zastaví (třeba pro nečekanou poruchu - most se zřítí do propasti. a je to fakt propastná hloubka. Když přes něj přejíždíte, raději zadržujete dech.

Na každé staně mostu se nachází bouda pro hlídače, který má na starosti zabezpečení zamezení vstupu na most, ale možná že za flašku Rakije Vás nechají po něm projít. Tedy když zrovna nepojede vlak, to se pak opravdu nemáte kam schovat.

Krajina se začíná měnit, a čím více klesáme, tím se znatelně otepluje

Hlavní město Černé Hory - PODGORICA  ( bývalý  TITOGRAD )

Tak sláva, jsme tady. Před cílem naší cesty je na našem úseku poslední tunel dlouhý 14. km. Až  z něj vyjedete, otevře se před Vámi toto panoráma. Jo moře, to je moje. Jen co se ubytuji, tak tam hned vletím.

Do SUTOMORE jsem dorazila v 10,45 ( vlak trochu zredukoval zpoždění na 2,5 hodiny)