MONTENEGRO   ***   ČERNÁ  HORA

Každý správný začátek má svůj konec, tak to je, protože každý konec bývá začátkem něčeho nového. Alespoň tak to vidím já. Ale konec filosofie. Poslední den je tady a já balím. Nejsem příznivkyně dlouhých loučení, a i loučení ze Sutomore proběhlo v dobré náladě. Člověk za dva týdny pozná tolik nových lidí, a tak jsem to musela vše oběhnout. A ještě se jít naposledy vykoupat do moře. To bylo v 17. hodin a bylo to opravdu super rozloučení. Před cestou jsem se vrátila na privát, dala sprchu a malou kávičku s pani domácí. Od Vlada a Borise (dva mladí sympatičtí Srbove .- byly to naši sousedé také na dovolené, a poslední večery jsme spolu  vypili nejednu rakiji, jsem dostala po puse na tvář a přání "  : -)   "štastne puti"...

Bylo 18,05 a já scházela po chodníčku na nádraží. Tam už byl pořádný šrumec, místní domorodci odjížděli do Podgorice a v rychlíku jsou jim vyčleněny dva vagóny. Nemít lůžkový lístek, musela bych se zavazadly do vlaku s nimi, a to je opravdu pořádná tlačenice a potom stání hodinu v pořádném horku na chodbičce. Já jsem si však za 15,- Euro koupila lůžko do Subotice (Srbsko-maďarské hranice), takže absolutní pohoda. Vlak přijel kupodivu přesně a můj vůz byl první za lokomotivou, zcela mimo tlačenic, neboť sem si domorodci netroufnou. Vše hlídá lůžkový průvodčí, a protože opravdu nebyl žádný nával, ještě mi odnesl zavazadla do kupé.

 Tedy ve vlaku vedro jako hrom, snad 50 stupňů. Musela jsem za jízdy nechat otevřené okno a dveře, aby byl průvan. A dát si jedno chlazené pivko - Nikšíčko. A pak druhé.... . Hodinu jsem jela sama, a v Podgorici přistoupila moje "nová spolucestovníca" srbka Dara (35) žijící v tomto městě. Byla s ní pohodová cesta a mám na ní kontakt, že až pojedu příště, mám se zastavit. Vidíte, známé si uděláte prostě všude. Vlak stoupal do hor, a začala "mala Kíša (trochu pršet)" . A ochladilo se, tak se i dobře cestovalo. V jedenáct jsme už byli na hranicích (Bielo Polje) a ráno krátce po 8. hodině jsme dorazili do Subotice. Dara mě ještě na rozloučenou pozvala na kávičku do bistra před nádražím. Subotica je docela zajímavé a hezké město, musím si jej příště více prohlédnout.

Bylo příjemné ráno a kávička s jahodovým croasanem přišla k chuti. Dara pokračovala autobusem do blízkého menšího města za rodiči, a tak jsme se po půl hodině rozloučili. možná, že se ještě někdy sejdeme. Já se vrátila na nádraží a ve směnárně si vyměnila něco přes 420 srbských dinárů za 5 Euro. Chvilku jsem zevlovala po nádraží, šla se vy..... (na toaletu), a nakonec si sedla do nádražní restaurace se zahrádkou na peróně.

A tak si ke mě také po chvilce přisedla japonka Mio - tak se za chviličku představila. Takže další vlaková známost. to je opravdu jako v reality show, nikdy nevíte co bude....

Dali jsme si kavičku s kolou ( já platila 120,- dinárů ) a Mio ještě nějaký sendvič. Měli jsme ještě hodinu čas a Mio mi vyprávěla o svém cestování. (Trochu anglicky, trochu srbsky, a trochu tak všelijak - hlavně že jsme se dorozuměly). Přiletěla z Japonska do Zagrebu, pak jela vlakem do Bělehradu, teď sem a do Budapešti. Tam se prý zdrží den a jede na Slovensko do Košic, má tam známe. Pak do Polska a z Varšavy zpět do Japonska. Docela dobrý výlet, co říkáte. Také mě učila, jak je to s japonským písmem a to je fakt mazec. Už malé děti se musí učit mraky znaků a pak se k nim přidávají znaková spojení. Je to opravdu dost těžké. Zlaté naše tvrdé a měkké i-y.

 Vlak z Bělehradu přijel se zpožděním - jak jinak (20 min.) Tak to šlo. Nastoupily jsme s Mio do klimatizovaného vozu a pohodlně se usadily. Vlak se dal do pohybu, a opět zastavil na konci nádraží. Přišli srbští celníci a jen si nás prohlídli. Kontrolovaly jen Srby. Já jsem si nechala dát do pasu razítko, a to jen kroutil hlavou. Daleko zajímavější to bylo, když jsme přijeli do Kelébie (první Maďarská stanice). vlak zůstal zamčený, nikdo nesměl vystoupit a do vozu nastoupila maďarská hraniční policie. Musím říci, že kontrola při vstupu do EU je docela důkladná. Mě proštrachali zavazadla, a koukali i na cigára bez kolku na stolku (vagon byl kuřácký). Tak asi hledali další. měla jsem naštěstí jen ty otevřené, tak to překousli a nechali mě být. Vlak tam stál asi hodinu. A neproklouzla by asi ani myš.

....a už jedeme směr Budapest. Opět již známá maďarská rovina, samá kukuřice a slunečnice podél trati. Mio si dala šlofika a já cigárko a kávičku. Ve vlaku je dražší - 150 dinárů. Do budapeště jsme přijeli v půl třetí odpoledne (hodinka zpoždění).  

Nádraží v Budapešti (Kelleti pu.) je jedno velké rušné místo, kde se křižují vlaky ze všech světových stran. Opravdu rušný provoz. Nádraží má "kusé" koleje, takže zde vlastně vlaky končí. Mio se se mnou loučí, ale ještě jsem jí doprovodila ke směnárně. Já si také potřebuji vyměnit ještě 5 Euro. Odchytl mě místní vekslák a nabídl mě za ně 1000 HUF (forint). O 60 více než ve směnárně. Mio ale měnila víc a asi měla strach. Tak zvolila raději výměnu u přepážky. Tak ještě pusu na rozloučenou a už mi mizí v davu. Já mám ještě 45.minut čas, vlak na Prahu mi jede v 15.20 . Za 1000 HUF jsem si koupila 1 housku , pivo Amstel a colu Zero . Evropské standardní nádražní ceny. Vlak na Prahu stojí na šesté koleji a musím až do prvního vozu - ten jede přímo do Prahy. Jinak bych musela v Břeclavi přestupovat. Teď už jedu v pohodě bez místenky, nebyl ani čas si nějakou koupit. Vlak má sice rezervace, ale v jedním kupé bylo volné místo u okna, tak si ho hned "ošéfuji" . Ještě poslední cigárko na perónu - patrně se zde smí kouřit, nikde žádné cedule a nikdo mě to nezakázal. a co není zakázané ....... Ještě abych dodala, nejsem žádná kuřačka, já to mám jen jako svou recesi. Musím být přeci taky tak trochu frajerka, ne ? Cha, cha ,..........

Vak se rozjel, a já se začínám pomalu těšit na t, až dorazím domů a dám si sprchu. Po tom celém dni to bude úplná báseň. Csta už teď bude v klidu a celkově nudná. ještě že v Bratislavě přistoupili slováci, tak bylo až do cíle veselo.

.... no, tak to by asi bylo vše. Ale určitě mi dáte za pravdu, že to celé stálo za TO !

Pokud se také vypravíte - přeji Vám ještě větší zážitky a ŠŤASTNOU CESTU.